Konec existence

16. 05. 2009 | † 30. 09. 2015 | kód autora: 6f6
Po přečtení jednoho příběhu (mimochodem hodně smutného příběhu) jsem měla taky chuť napsat něco smutného. Nevím jestli se mi to povedlo, to posoudíte sami. Je to příběh s Bellou, Edwardem a Jacobem. Celé to vypráví o tom, co by se stalo, kdyby Bella neskočila z útesu a kdyby se Edward nevypravil do Volterry. Odehrává se to přibližně rok po Edwardově opuštění Belly. Ani jsem to po sobě nečetla, takže tam nejspíš budou nějaké chyby. Psala jsem to v tahu, prostě momentální inspirace. Prosím kritiku. Enjoy it.

 
Konec existence
 

 
Tiše jsem se plížil podrostem. Dřív, než ji půjdu najít, jsem chtěl navštívit její dům, její pokoj, místnosti, ve kterých jsem s ní pobýval. Větve se přede mnou rozhrnuly a já konečně spatřil ten starý náklaďáček stojící na příjezdové cestě.

 
Ano, bylo to tak. Jsem slaboch. Ale vrátil jsem se, abych ji zkontroloval. Jak se má. Zda pořád čte Na větrné hůrce. Jestli na mě zapomněla. Doufal jsem, že zapomněla. Že se netrápí tolik, jako teď já. Co jsem si myslel? Že zapomenu? Na lásku svého života, ne, své existence? Jak jsem mohl jen být tak pošetilý! Její zmučená tvář plná slz mě pronásledovala jako nejhorší noční můra a zároveň nejkrásnější sen. Pořád se mi zjevovala v té chvíli, kdy jsem ji opustil. Oči nevěřícně vytřeštěné, mezi obočím hlubokou ustaranou vrásku. Vztahovala ke mně ruce v němé prosbě v každém z mých polobdělých snů. A já ji vždy za ty ruce chytil, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Cítil jsem teplo její kůže a vůni její krve tak opravdově a přesto jsem se vždy probouzel sám a skoro s křikem. Když jsem nelovil, bloumal jsem po domě jako tělo bez duše. A vlastně to byla pravda - svou duši, důvod mého bytí, jsem zanechal ve Forks, utrápenou a ztracenou -. Alice už se na mě nemohla koukat. To nikdo z nich, ale naučili se si mě nevšímat. Nakonec to vyřešila moje malá sestra. Jednoho dne ke mně přiběhla a hodila po mě klíčky od mého Vanquishe. "Jeď," přikázala mi, "a nevracej se, dokud ji neuvidíš!" A já sedl do auta a jel. Celý rok sebeovládání a trápení jsem hodil za hlavu a jel si pro svoje štěstí.

 
Vyhoupl jsem se k jejímu oknu a vlezl dovnitř. Okno pořád nedrželo, takže jsem ani nemusel vyvinout příliš síly. Rozhlédl jsem se po starém známém pokoji. V koutě stálo pořád to stejné houpací křeslo, na stolku ležela rozevřená kniha založená na její oblíbené pasáži. Celý pokoj voněl po ní, po jejím sladkém dechu, horké krvi a sametových vlasech. Přistoupil jsem k posteli a zabořil zmučeně hlavu do polštáře. Znovu mi v krku vyskakovaly ohnivé plameny, ale já už je nevnímal. Chtěl jsem jenom jít za ní a zůstat s ní už navždy. Po chvíli jsem se narovnal a vytáhl z podlahy tajné prkno ukrývající dárky k jejím osmnáctým narozeninám. Moje fotky, letenky, CDčko s písněmi, které jsem jí nahrál. Stále tam všechno leželo, jako smutná připomínka minulých dob a hloupého důvodu, proč jsem ji nechal napospa...

....


 
Vyběhl jsem pološílený smutkem z tolik známého domu. Běžel jsem, dokud jsem ji neucítil na pláži v La Push. Jakmile jsme odešli, smlouva přestala platit. Mohl jsem si dělat co jsem chtěl, stačilo, abych zůstal v utajení. To, co jsem cítil z jejího polštáře, byl jenom slabý odvar toho, co jsem cítil teď. Rozběhnul jsem se ještě rychleji, až jsem skoro letěl, abych už ji uviděl. Rozhrnul jsem poslední keře, které mi bránily ve výhledu na ni.

 
Seděla na uschlé kládě vyvržené z moře, modré šaty jí vlály ve větru a mořská voda jí v přílivu omývala nohy. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Byla pořád stejně krásná jako když jsem ji opouštěl. Možná ještě krásnější. V očích měla ten zasněný výraz, který se vám objeví na tváři, když si představujete něco, co nemůžete mít. Vzedmula se ve mě vlna lásky a já okamžitě zatoužil vrhnout se jí k nohám a prosit o odpuštění.

 
Náhle sebou trhla a podívala se opačným směrem než jsem stál já, kamsi do hloubi lesa. Usmála se a v očích se jí zažehly ohníčky, které jsem já vídal tak často, když jsem se objevil na jejím prahu. Zapraskaly větvičky a ke mně dolehl příšerný pach, který jsem už tak dlouho necítil a ani mi nechyběl. Pach mokré srsti, nenávisti a zášti. Pach vlkodlaka.

 
Chvíli se nic nedělo a pak se mezi stromy objevil Jacob. Sebejistě přešel k mojí Belle a políbil ji. Nevěřícně jsem vykulil oči, když ona mu polibek opětovala. Možná přídomek 'moje Bella' už neexistoval. Takže přece jen mě poslechla. Jedinkrát, kdy jsem doopravdy nechtěl, aby poslechla, ona poslechla. Zapomněla. Vnitřnosti se mi zkroutily do uzlíčku a dávno mrtvé srdce jako by mi chytla ledová ruka a stiskla. Málem jsem začal vzlykat. Ale přišel jsem, abych ji viděl, abych se ujistil, že je v pořádku a šťastná. Což evidentně byla. Ale nehodlal jsem dovolit tomu zablešenci, aby mi sebral tu vzácnou chvíli.

 
Jacob si sedl vedle Belly a obmotal jí ruku kolem ramen. Ona se mu opřela o rameno a spokojeně vydechla. Měl jsem co dělat, abych nevletěl na pláž a jedinou ranou ho nezabil. Přesunul jsem se trochu dopředu, abych líp slyšel. Jsem vážně mučedník.

 
Vlkodlak pohladil Bellu po tváři. "Jak se dnes máš, moje květinko?" Copak neví, že ona zdrobněliny nenávidí?

 
Ale Bellu se neohradila, naopak se zářivě usmála, pořád ještě trochu mimo realitu. "Dobře, děkuju. A ty?"

 
"Bez tebe to nebylo ono," protáhl tvář.

 
Začervenala se a mě poskočilo mrtvé srdce. Jak se mi po tomhle stýskalo! Jak jsem se těšil, až jí rozproudím krev polibkem. Ale ono mi to zřejmě nebude dopřáno. Dobře mi tak.

 
"Pojď, Bells, musíme jít na večeři ke Sue," řekl Jacob a galantně pomohl Belle na nohy. Skoro jsem zavrčel. Dej z ní ty pracky pryč, nebo...!

V objetí se blížili směrem k mému úkrytu. Ale já jsem nebyl schopen se hnout, jen jsem se krčil mezi listy a v hlavě mi proudily tisíce myšlenek.

 
Doufám, že zase nemyslí na toho Cullena, ozvalo se v mé mysli tak zřetejně, až mě to bodlo. Pozorně jsem si prohlédl Jacobovy popuzené oči, které sledovaly Bellin nepřítomný výraz. Jistě, pořád si jí nebyl jistý. Pořád tu byla naděje.

 
Jestli se někdy ta pijavice vrátí, zabiju ji! vrčel si pro sebe Jacob.

 
"Na co myslíš?" zeptal se zvědavě a svůj vztek schoval za milou masku.

 
Bella tentokrát zčervenala tak málo, že to Jacobovy oči nemohly spatřit, přestože ty moje to viděly skvěle. "Na maminku. Už jsem ji dlouho neviděla. Mohli bychom ji zajet navštívit, co říkáš?"

 
Jacob pokývnul hlavou. "Proč ne. To je dobrý nápad. Charlie určitě nebude mít nic proti."

 
Zastavili se jenom kousek ode mě. Jacob vzal Bellinu tvář do dlaně a kouknul na ni oddaným pohledem. "Miluju tě."

 
Ona se jenom slabě zasmála. "Já vím. Já tebe přece taky."

 
To už na mě bylo moc. Potichu jsem se odplížil zpátky do lesa. Pak jsem se otočil směrem k autu a utíkal tak dlouho, dokud jsem k němu nedorazil. Zařadil jsem a vyjel po mokré silnici dvoustovkou. Věděl jsem, že tohle je pro mě konec. Konec všeho. Mé lásky, mé vášně, mých cílů, mého života. Nic už pro mě neexistovalo. Svět jakoby se ponořil do studených tónů černé a ostré běloby. Už jsem neměl pro co žít. Moje naděje na Bellu se rozpadla v prach. Miluje jeho, ne mě. Jeho, toho proklatého zablešence. Ale aspoň je šťastná. O to mi celou dobu šlo. O její štěstí. Teď už mi nic nebránilo v tom jet do Itálie. Šlápl jsem na plyn a nechal bezhlesné vzlyky otřásat mými rameny. Skončím svoji existenci, protože ta stejně neměla bez ní smysl. Všechno najednou postrádalo smysl. V hlavě jsem měl černo, v uších prázdno. Stěží jsem se přinutil dívat se na vozovku. Neslyšel jsem předení motoru pod kapotou. Neslyšel jsem klakson auta, se kterým jsem se málem srazil na rychlostí silnici do Vancouveru. A neslyšel jsem, jak Bella ke své plaché odpovědi dodala, tak tiše, aby to Jacob neslyšel: "Ale Edwarda ví...


...."

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.