14.kapitola - Let

16. 05. 2009 | † 30. 09. 2015 | kód autora: 6f6
14.kapitola - Let

Monotónní hučení klimatizace uspávalo, víčka těch zbývajících cestujících, kteří nešli spát, se pomalu klížila a teplé světlo stolních lampiček přikrytých stínítky se plíživě rozlézalo po kovových stěnách a podobných Evropanských obličejích. Ale dvě z těch tváří byly jiné, vyčnívaly z jednolitého davu jako růže mezi trním. Po mé pravici seděl Edward, krásný chladný obličej rozzářený jemným úsměvem, svou ruku položenou kolem mých ramen tisknouc mě k němu. Vlevo se o bok sedadla s pevně zavřenýma očima opírala Wendy. Od chvíle, co jsme nastoupili na palubu a letadlo se odlepilo od země, se ani nepohnula a její opálený obličej nabral ne zrovna dobře vypadající zelenkavou barvu. Jen občas otevřela oči, aby se podívala z okýnka na černočernou tmu, která v nebeské krajině panovala, ale těch okamžiků moc nebylo a mezi tím většinu čas vypadala jako socha vytesaná do mramoru. Ale přestože se jí z cesty vzduchem dělalo zle, pořád to byla ta druhá nejkrásnější osoba v celé první třídě.
Wendy se zavrtěla a zamumlala: "Běž pryč! Upírskou žábu nechci!" Zprava se ozvalo tiché zachichotání. Ten smích mě pohladil v uších jako samet. Pootočila jsem hlavu, aby viděla Edwardovy do obličeje, ale byla jsem příliš nízko, takže jsem mu akorát dloubla nosem do žeber. Tlumeně se zasmál. "S vámi dvěma je vážně radost cestovat."
Zamračila jsem se do jeho trička. "To není vůbec k smíchu, abys věděl!"
Se šibalským úsměvem mě chytil kolem pasu a vytáhl si mě na klín tak, aby mi viděl do tváře. "Ale naopak."
"Ale naopak," pitvořila jsem se po něm nevěrohodně. Přestože moje herecké schopnosti nestály za nic, znovu se zasmál, tentokrát hlasitěji. Dřív než jsem letušku uviděla, jsem uslyšela její vysoké podpatky klapající o podlahu utlumené měkkým kobercem první třídy. Jak na tom dokáže chodit? Já bych se zabila.
Začala mluvit dřív, než k nám vůbec došla: "Prosím, kdybyste se mohli utiš-." Vyvalila na Edwarda oči a mnou projela dobře známá spalující žárlivost. Uklidni se, teď je to tvůj manžel, tak klid! Letuška znovu nasadila profesionálně vnímavý výraz, ačkoliv zájem v jejích očích tentokrát nebyl hraný, a pak přelétla pohledem pozici, ve které jsme se s Edwardem nacházel...

.... Seděla jsem mu na klíně, ruce obmotané kolem jeho krku, svoje prsty zamotané v jeho vlasech, zatímco on mě držel kolem pasu a i v přítomnosti té ženy mi na záda kreslil chladným prstem dokonalá srdíčka. Z jeho doteku mi naskakovala husí kůže.

Ale zjevně se to snažila ignorovat, protože řekla: "Dělám zápis cestujících. Mohl by jste mi prosím říct své jméno?" Úmyslně se na mě nekoukala. Edward se laskavě usmál. "Edward Cullen." Než se blažený výraz po letuščině tváři rozšířil úplně, Edward mě pootočil, abych viděla ženě do tváře. "A tohle je Bella Cullen." Ona strnula a já viděla tu hru šíleného zklamání v jejím obličeji. Potlačila jsem zlomyslné zadostiučinění. Nakonec se rozhodla vyzkoušet poslední zoufalou možnost. "Vaše sestra, že?" Znovu ji obdařil svým druhým nejlepším úsměvem - ten nejlepší si šetřil pro mě -. "Ne. Moje žena." Všechny letuščiny naděje se jako mávnutím kouzelného proutku rozpadly v prach. Nakrčila nos a kriticky si mě prohlédla. Pod jejím upřeným pohledem jsem zrudla rozpaky. "Dobrá tedy. Prosím, utište se." Otočila se ostře na podpatku a vrávoravým krokem zamířila k pilotní kabině. Než ji skryl závěs, zaslechla jsem ještě cosi jako: "Všichni krásní kluci jsou už rozebraní těma průměrnýma a nás hezký pak nikdo nechce..."
Až v té chvíli jsem si všimla, že se Edwardova ramena otřásají potlačovaným smíchem. Při pohledu na něj mi uniklo tiché uchichtnutí, což mu stačilo k tomu, aby propuknul v tichý smích. Chvíli jsem se smála s ním a nejspíš bychom se smáli celou cestu, kdyby se ke mně najednou nepřitiskla jeho hruď a jeho rty najednou nebyly tak blízko mých. Okamžitě mi došel dech a srdce se rozběhlo šílenou rychlostí vpřed, jakoby chtělo uběhnout stovku za rekordní čas. S hravým výrazem mě políbil na nos. "To už jsi vyšla ze cviku?" Vyplázla jsem na něj jazyk jako pětileté trucovité děcko, jemuž vzali lízátko.
"Proč jsi se vlastně tak smál?" Zaškaredil se na mě - věděl, že se na to zeptám a nebylo mu to příliš po chuti -. "Ta žena si myslela docela zajímavé věci. Nedokázala uvěřit, že by si někdo jako já vybral tebe před ní. Její sebevědomí je silně otřeseno." Ušklíbl se. Pak se sklonil a zašeptal mi do ucha tak tiše, že to nemohla slyšet ani Wendy sedící kousek vedle: "A zrovna se na nás dívá. Co kdybychom jí ukázali, že jsme nelhali?" To nebyla otázka. V očích mu toužebně jiskřilo, když mi přitiskl rty na ušní lalůček. Uniklo mi tiché zasténání. Nikdo to nemohl slyšet, ale Edward se vzrušeně zachichotal a zaměřil se na můj obličej. Líbal mě na oční víčka, na tváře, na čelo.
"Jde nám to dobře," zašeptal, "už je pěkně ohromená." Zamotala jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si ho k sobě, abych zrušila nežádoucí mezeru mezi námi. Tentokrát se nezasmál, ale ještě si mě na klíně posunul, aby měl lepší přístup k mému obličeji. Nemohla jsem se dočkat, až naše rty splynou. Necítila jsem ho tak blízko od noci a hlava mi hořela touhou. Na tu ženskou jsem úplně zapomněla. Byla jsem jen já, on a to měkké křeslo pod námi. Něžně mě políbil a oba jsme v tutéž chvíli slastně přivřeli oči. Pootevřela jsem ústa a jednou rukou mu sjela z krku na záda. Opětoval mi polibek, chladným jazykem mi obkroužil kontury rtů a prsty mi zaťal do svalů na zádech. Tiché závistivé povzdechnutí dávalo vědět, že letuška nás pořád sleduje. Potěšeně jsem se zasmála Edwardovy do pusy uprostřed polibku. Chtěla jsem se odtáhnout - tohle představení už přece svůj účel splnilo -, ale byla jsem zavřená ve vězení z Edwardových paží. Pořád mě líbal, toužebně, jako bychom se neviděli roky. Bylo neobvyklé, že by se on chtěl líbat víc než já. Ale pro tu chvíli jsem se na to vykašlala a plně jsem se ponořila do toho polibku. Za chvíli už jsem zase lapala po dechu. Cítila jsem jeho studené prsty na zádech, jak mi vyhrnují tričko a zajíždějí za pásek kalhot. Strnula jsem. Věděla jsem, kam by tohle vedlo, kdyby se jeden z nás nevzpamatoval. A v tomhle ojedinělém případě ten jeden nebyl Edward. Kdykoli jindy bych ho nechala pokračovat, ale v letadle plném lidí mi to nepřišlo jako dobrý nápad. Sáhla jsem dozadu a obemkla prsty jeho šátravé dlaně. Neměla jsem šanci udržet ho, pokud nebude on sám chtít, ale přesto jsem to musela zkusit. I na poměry lidí jsem byla pořád příšerně slabá. Když moje ruce odmítl vnímat, stáhla jsem svůj jazyk z jeho úst a přivřela rty. Konečně se probral a otevřel oči.
Zvědavě jsem se na něj koukla. Vypadal, jako kdybych ho přejela parním válcem a ne ho jemně odstrčila. Opatrně mi přejel dlaní přes tvář. "Vypadáš pěkně vystrašeně. Bylo to na tebe příliš? Zase jsem to přehnal. Promiň, já -" Umlčela jsem jeho sebeobviňující monolog vášnivým polibkem. Proč si pořád myslí, že za všechno může on? S těžkým srdcem jsem se od něj odtrhla. Nechtěla jsem dál pokoušet jeho křehké sebeovládání. "Nebylo to příliš. Jenom tě nechci trápit. Ne, nic neříkej! Vím, že tě moje krev bude vábit, dokud bude kolovat v mých žilách, a nic s tím neudělá...


.... A... možná by se přece jenom hodila trocha toho soukromí." Současně jsem pohodila hlavou směrem ke spící Wendy a pak ke zvědavé letušce, která na nás koukala hladovým pohledem, jako by si přála být na mém místě. A přesně to si nejspíš přála. Ale jistě jsem to nevěděla, já jí narozdíl od někoho do hlavy nevidím. Edward bleskurychle pohlédl na tu ženu a pak zpět na mě. Potom jeho nejisté rysy roztály a na tváři se mu objevil jeho nejkrásnější úsměv, ze kterého by se mi podlomila kolena, kdybych ovšem už neseděla. Nemyslela jsem si, že bych se do něj mohla zamilovat ještě víc, ale spletla jsem se. Usmála jsem se zpátky. Sevřel mě rukama kolem pasu a nadzvedl mě, aby mě mohl posadit zpět na mé sedadlo. Ale já jsem se ho tvrdohlavě odmítla pustit. Předtím mi vzdálenost od jedné područky k druhé nepřipadala tak strašná, ale teď, když jsem seděla Edwardovi na klíně, jsem si byla vcelku jistá, že by mě ta dálka pěkně otravovala. Povzdechl si a s hranou lítostí si mě přitáhl zpátky. Zamračila jsem se, otočila hlavu od něj a hrála uraženou. Ale oba dva jsme věděli, že kdybych byla opravdu naštvaná, nezůstala bych na něm sedět. A navíc mi bylo jasné, že to moc dlouho nevydržím. Naštěstí mě nenechal dlouho čekat. Chytil mě za bradu a, když jsem se na něj odmítla podívat, políbil mě do koutku úst. Nechtěla jsem mu to sice udělat lehčí, než si zasloužil, ale nemohla jsem si pomoct. Po tváři se mi rozlil úsměv a spokojeně jsem se mu opřela o hruď, nohy natažené na mé prázdné místo, ruce obmotané kolem jeho pasu.

Spokojeně si povzdechnul a pro sebe si zabrumlal: "Takhle úžasné ceny se obvykle nevyhrávají tak snadno. Čím jsem si to jenom zasloužil?" Chtěla jsem něco namítnout, ale on začal tiše broukat mou ukolébavku, a tak jsem radši mlčela. Netrvalo mi dlouho, než jsem se při té něžné melodii začala cítit ospalá. Bylo už pozdě, něco po třetí ráno, když se mi zavřeli oči. Sen přicházel pomalu, lehce, jakoby se bál, že ho odeženu. Ale pak konečně otevřel dvířka do mé mysli a pod víčky se mi rozhostila tma.

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.

Warning: include(reklama_roh.php): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38

Warning: include(): Failed opening 'reklama_roh.php' for inclusion (include_path='.:/usr/share/php:/usr/share/pear') in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38