12.kapitola - Sestra

16. 05. 2009 | † 30. 09. 2015 | kód autora: 6f6
12.kapitola - Sestra

Vytřeštila jsem oči na škodolibě se usmívající dívku. Až teď jsem si ji pořádně prohlédla. Slunce jí tvořilo v kaštanových vlasech bronzové odlesky a když zafoukal vítr, odlétly dívce pramínky hřívy z obličeje a odhalily zářivě zelené oči. Měla ten stejný pokřivený úsměv jako Edward, ale nebyl něžný ani přívětivý. Ona se usmívala ve škodolibém potěšení z mého překvapení. V těch nádherných smaragdových očích nebyl ani náznak ochoty být milá k Edwardovým známým. Pořád mi ani v myšlenkách nešlo říct slovo 'bratrovým'. A co teprve na živo.

Zatímco jsem ji přejížděla pohledem, Edward mi nervózně drtil pas. Nejspíš čekal, že spustím hysterický křik. A já k tomu neměla daleko.

Tak Edward má sestru. Ne sestry adoptované, kterými mu byly Alice s Rosalií, ale sestru biologickou; sestru, ke které ho vázala krevní pouta; sestru, se kterou měl společné rodiče, společný dům, ve kterém oba vyrůstali, a možná i společného psa, se kterým si chodili hrát za město v sedmnáctém století. Jak je ta holka vlastně stará? Proč ji nepostihla španělská chřipka, na kterou Edwardovy rodiče zemřeli a na kterou on sám onemocněl? A hlavně, jakto že je vlkodlak a kde se tu proboha vzala?

I přesto, že jsem ji skoro rentgenovala pohledem, nevypadalo to, že by jí to nějak vadilo. Pořád se jen mračila mým směrem a zdálo se, že mě hodnotí. Otřásla jsem se, když mi došlo, že jí nejspíš pro Edwarda nepřipadám dost dobrá. Ale Edward na Wendy nekoukal. Cítila jsem jeho upřený pohled na vršku mé sklopené hlavy. Málem mi očima propálil díru do lebky, jak se snažil přečíst si mé myšlenky. Ale zjevně se mi do mysli nedostal, protože mu z úst uniklo tiché zavrčení. Možná, že bych mu měla dát nějak najevo, že mi to nevadí. Možná bych mu měla říct co si myslím, než nedočkavostí vybuchne. Ale ať jsem se sebevíc snažila, nedokázala jsem přinutit rty, aby se otevřely z křečovitého sevření. Jen jsem dál strnule zírala do země a v hlavě se mi honily útržky nesouvislých myšlenek. Jakoby mi někdo zacpal uši, zakryl oči a svázal jazyk.

Odtud z pohledu Edwarda

Díval jsem se na ni, mou perfektní manželku, a stále jsem nemohl uvěřit, že ta kráska chce být zrovna se mno...

.... Nikdy jsem nepochopil, proč si nevybrala někoho jiného; někoho, kdo nebude mít každou chvíli nutkání jí vysát všechnu krev z těla. Prve jsem si dokonce myslel, že mě obelhává, jenom aby se mohla stát upírem. Ale vždy, když se na mě podívala, spatřil jsem tu úžasnou a silnou lásku, která jí vyzařovala z plachého úsměvu a něžných očí, a nemohl jsem pochybovat. Avšak teď byly její čokoládové oči zamlžené a nepřítomné, což jim dodávalo nádech tajemna. Její krása pozbyla svou jiskrnost, když jí nepableskovaly v očích veselé ohníčky. Viděl jsem, jak jí to šrotuje v hlavě, jak si přerovnává myšlenky, které jsem nemohl číst. Byla mimo a byla zmatená a to mě ničilo.


Těkal jsem očima mezi svou sestrou a svou ženou. Wendy Bellu provrtávala arogantním pohledem. Tiše jsem zasyčel. Přestože ten zvuk nebyl hlasitější než spadnutí špendlíku na kámen, Wendy bleskurychle zvedla hlavu. Znovu jsem ohrnul rty a vydal výhružný zvuk. Chvíli to vypadalo, že zavrčí zpátky, ale pak jakoby uznala autoritu staršího bratra a sklopila podřízeně oči. Překvapeně jsem zamrkal. Myslel jsem, že s ní budou větší problémy, s její výbušnou a nezkrotnou povahou.

Na hrudi jsem ucítil slabé zachvění. Znovu jsem shlédl dolů na kaštanové lokny Belliných vlasů, které se otřásaly nevědomými vzlyky. Přestože jsem věděl, že bych jí teď měl dopřát chvíli o samotě, cítil jsem nutkání přenést její bolest na sebe; ulevit jí od těch ničivých myšlenek. Váhavě jsem si natočil jeden z pramínků jejích vlasů na prst a čekal, jestli zareaguje. Nic. Prohlížel jsem si odlesky slunce na tom proužku podobnému jemností hedvábí. Díky paprskům získal červeno-měděný nádech, který mě fascinoval. Nenápadně jsem pohlédl Belle do tváře. Její oči pořád zíraly do prázdna. Děsila mě ta její netečnost. Co když se neprobere? Otřásl jsem se při tom pomyšlení a jemně jsem Bellu políbil na ucho. Ucítil jsem, jak ta ztuhlost trochu roztála a pousmál jsem se.

"Och, Bello, netrap mě prosím," řekl jsem tiše a zvedl jí bradu. Její zmatené oči chvíli těkaly kolem a pak, když konečně našly ty mé, ta mlha se rozpustila a já znovu spatřil ty jiskřičky a uslyšel, jak se jí zajíknul srdeční rytmus a pak se zběsile rozběhl vpřed. Zasmál jsem - pořád jsem ji omamoval, jak mi stále vyčítala - a políbil jsem ji na nos. Po tváři se jí rozlil blažený úsměv. Ale pořád to nebylo ono. Neusmívala se očima.

"Netrap sama sebe, lásko. Víš, že s tím už nic nenaděláš." Zavřela oči, s nádechem je zase otevřela a podívala se na mě. Tak jako ona se prý vždycky topila v mých očích, tak i já jsem se ponořil do hloubky té tmavé čokolády, která vířila a bublala zmateností, smutkem, vášní, a - překvapeně jsem trhnul hlavou - vztekem. Proč je naštvaná? Je to kvůli mě? Nejistě jsem přiblížil svůj obličej k jejímu. Neodmítne mě, když je teď tak zoufalá? Ale ona se rychle natáhla a nedočkavě zrušila ten prázdný prostor mezi námi, jako kdyby v mých polibcích hledala útěchu. Trochu jsem ji zvednul do vzduchu a postavil si ji na špičky, čímž jsem vyrovnal náš výškový rozdíl a ona už nemusela zaklánět hlavu. Už nikdy, nikdy co budu žít, no, spíš existovat, ji nevystavím takovému nebezpečí. Kvůli ní, kvůli sobě. Byl jsem tak strašný sobec. Jsem tak strašný sobec. Ucítil jsem, jak se mi její prsty vplétají naléhavě do vlasů. To byl vždycky znak toho, že se přestává ovládat. Ač jsem si přál, abych mohl zajít dál, až na konec toho sladkého dobrodružství, napočítal jsem do pěti, stejně jako vždy, když jsme překročili meze, a pak jsem se sebezapřením opatrně pustil její tvář ze svých dlaní a neochotně jsem ji postavil zpět na zem. Zrychleně dýchala a ve tvářích jí proudila krev. Byla tak krásná, když se červenala, až jsem měl chuť všeho nechat a odnést si ji někam, kde budeme jen my dva a modré nebe. Ale představa, že bych ji měl o její lidskost připravit, že bych se měl připravit o její vůni, byla nemyslitelná. Jenže pak jsem ji uviděl ve svých představách, jestli to byly sny nebo noční můry jsem nevěděl, stojící vedle mě, sice chladnou a krvežíznivou, ale také schopnou vyhýbat se nebezpečím, krásnou a bez té krve, která mě tolik vábila. Kolik bychom toho spolu mohli dělat, kdybych neměl neustále nutkání ji zabít. Otřásl jsem se, ale nebylo to strachem.

Zatřepal jsem hlavou, abych se zbavil těch rozptylujících myšlenek, a rozhlédl jsem se. Po Wendy na mýtině nebyla ani stopa, zato kdesi v lese byly slyšet tiché dopady tlapek na měkké smrkové jehličí. Zřejmě se taktně stáhl...


.... Ale ona a takt nebyly zrovna nejlepší přátelé. Ale znal jsem ji málo, co já jsem věděl, jak se za těch bezmála sto let změnila.


Tak co, už můžu přijít, aniž bych se pozvracela?

Málem jsem nadskočil leknutím a kdybych neměl v náručí rozrušenou Bellu, asi bych vystartoval pryč. Teď jsem však jen nakrčil obočí a pročesával podezřívavě pohledem okolní les, který se topil ve vycházejícím slunci. Nikde nebyla ani noha. Tohle nebyla vhodná doba pro napadnutí. Navíc ten hlas se ozval hodně zblízka. Co to sakra je? pomyslel jsem si zmateně. A to bylo co říct. Upíra nevyvede z míry jen tak něco.

Oh, no tak, ozval se znovu ten melodický hlas přímo v mé hlavě, přece mi nechceš říct, že nevíš, že spolu můžeme mluvit v myšlenkách?

Šokovaně jsem otevřel pusu a byl rád, že Bella má obličej přitisknutý na mé hrudi a nevidí můj výraz.

Wendy?

Ano, ty hlavo dubová, jsem to já! A odpovíš mi? Už jste si přestali strkat jazyky do krku?

V myšlenkách jsem zasyčel. Ale přesto jsem se cítil trochu trapně.

Přijď. Musíme si promluvit.

Ano, pane!

Slyšel jsem uštěpačnost v jejím hlase, jako by stála vedle mě. Potom se křehká nitka našeho duchovního spojení přerušila a já znovu slyšel jenom zvuky přírody. Ani myšlenky vlkodlačky jsem neslyšel. Nakrčil jsem obočí. Přesto že jsem byl na světě víc jak sto let, pořád jsem nechápal všechny ty skryté záhady. A i kdybych tu byl dalších tisíc let, zřejmě je ani nikdy nepochopím.

Bez jakéhokoliv zvuku se mezi stromy vynořila Wendy a zastavila se pár metrů od nás se znechucených výrazem. Chtěl jsem se vyprostit z Bellina objetí, ale ona sama mě pustila a poodešla na kraj lesa, kde si sedla na plochý kámen. Pak s hraným klidem otočila hlavu k Wendy.

"Poslouchám."

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.

Warning: include(reklama_roh.php): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38

Warning: include(): Failed opening 'reklama_roh.php' for inclusion (include_path='.:/usr/share/php:/usr/share/pear') in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38