4.kapitola - Prosím, nebreč

16. 05. 2009 | † 30. 09. 2015 | kód autora: 6f6
4.kapitola - Prosím, nebreč

"No páni," vydechla jsem ohromeně. Domek, na to jak byl malý, byl moderně vybavený a vřelý. I zevnitř byl obložený dřevem a na podlahách ležely tlusté perské koberce. Tomu jsem se ušklíbla. I tady bude zřejmě dobrá akustika. V rohu místnosti stál vestavěný krb s nachystanými poleny. Před ním byla postavena na pohled pohodlná pohovka a rozložitá křesla se starobylými potahy. U levé stěny bylo připevněné schodiště do patra. Podlouhlý pokoj ústil v malou kuchyňku. Chápala jsem, proč mají Cullenovy v domě ve Forks kuchyni, ale tady mi to přišlo zbytečné. Kdyby k nim domů někdo přišel a nevěděl, že jsou upíři, byla by mu absence kuchyně divná. Ale v téhle pustině nikde nebyla ani stopa po lidech. Z druhého konce kuchyňky vedly dveře na zasněženou zahradu. Když jsem vykoukla ven na prostorné pozemky, dovedla jsem si představit Esmé, jak v létě okopává květiny a Emmetta s Jasperem a Edwardem, jak se koulují zralými rajčaty. Alice by seděla ve stínu nyní holého javoru a zasněně hleděla do dálky, zatímco Rosalie by ležela v houpací síti a dívala by se, jak se jí ve zlatých vlasech odráží sluneční světlo jako diamanty, kterými by byli v záři poledního kotouče stejně všichni poseti. Když jsem si uvědomila, že už brzo budu na slunci já sama jako posetá diamanty, vířily ve mě smíšené pocity. V oslnění tou představou jsem se už viděla mezi nimi. Buď bych pomáhala Esmé okopávat zákony, vedla se svými bratry a manželem rajčatovou válku, nebo bych si povídala s Alicí skrytá pod rozložitým stromem. Ovšem nedokázala jsem si představit sama sebe, jak se navzájem s Rose obdivujeme. S povzdechem jsem se probrala ze svých myšlenek a vrátila se k Edwardovi do prvního pokoje. To bude ještě trvat, než se tahle vysněná idyla stane skutečností.
Edward se slabounce zasmál nad mým užaslým výrazem a pak se odklidil na druhý konec místnosti. Všimla jsem si, že si zase svírá nos, jako to udělal za našeho prvního setkání. Vzpomněla jsem si na jeho černo černé oči a tělem mi samovolně projelo slabé zachvění. Za jak dlouho to pro něj bude tak nesnesitelné, že bude muset odejít na lov? A jak dlouho tady mezi tunami sněhu zůstanu sama?
Evidentně si moje otřepání vyložil jinak a poustoupil ještě o kousek.
"Nech toho," zamračila jsem se a pár kroky překonala vzdálenost mezi námi, abych se mu mohla uvelebit na široké hrud...

.... Teatrálně si povzdechl, ale místo aby mě odstrčil, sevřel mě ještě pevněji.

"Kdy už ti konečně dojde, že bys mě neměla milovat, ale že bys měla utíkat co nejrychleji pryč?"
"Nikdy," našpulila jsem uraženě pusu.
"Že mě to hned nenapadlo," poškádlil mě, vykroutil se mi z náručí a znovu ustoupil.
Tentokrát jsem dělala, že mě to nezajímá, a otočila se ke schodům, abych si prohlédla zbytek budovy. Než jsem však stačila vůbec položit nohu na první schod, kolem pasu se mi sevřely Edwardovi ruce. Zvedl mě z podlahy, úžasnou upíří rychlostí vyběhl do ložnice v patře a přitiskl mě na zeď. V očích mu hrály veselé jiskřičky, když se díval na můj šokovaný výraz, pak se sklonil a líbal mě s takovou intenzitou, že by se mi určitě podlomila kolena, kdyby mě nepodpíral. Byla jsem na něj pořád dost naštvaná, ale tělo si nedalo poroučet. Prsty jsem mu prohrábla vlasy, na kterých ještě zůstalo pár vloček sněhu, a on se ke mně ještě víc přitiskl. Většinou se krotil, ale dnes na něm napětí skoro nebylo vidět. Dotýkal se mě mnohem víc než kdy předtím, prsty si hledal cestu po mých zádech a zrychleně dýchal. V hlavě se mi mihla myšlenka, proč vlastně teď dýchá, když nemusí, ale okamžitě ji nahradilo vzrušení, když na chvíli přestal zkoumat můj ret a políbil mě na krku tak, až jsem se začala červenat. Paradoxně jsem si v tu chvíli uvědomila, že až budu upír, tohle se mi už nikdy nestane. Už nikdy nebudu plakat, už nikdy se nezačervenám, ani mi už nikdy nepoteče krev, když se říznu. Ne, já už se nikdy neříznu. Už nikdy nebudu moct obejmout svého otce nebo matku bez toho, abych pomyslela na jejich teplou krev. Z toho pomyšlení mi bylo do pláče.
Edward najednou zvedl hlavu a propaloval mě zkoumavým pohledem. Okamžitě si všimnul mých vlhkých očí.
"Ty brečíš?," zeptal se ohromeně. "To opravdu líbám tak špatně?," zakřenil se. Chtěla jsem se zasmát absurditě té věty, ale z hrdla se mi ozvalo jenom zajíknutí.
"Ach," vydechl utrápeně, vzal mě do náruče a sedl si se mnou do pohodlného houpacího křesla v rohu místnosti, podobného tomu z...z jeho domu. Zatím to bolelo moc na to, abych o otci mohla přemýšlet.
"Chceš o tom mluvit? Samozřejmě tě nebudu do ničeho nutit." Dělal chápavého, ale za každou větou byl nevyslovený otazník. Tak jsem jenom přikývla a čekala, až budu schopná pronést kloudnou větu.
"Já-já... akorát mám to... strach," přiznala jsem zahanbeně. Na tváři se mu mihnul nevěřícný výraz a já si uvědomila dvojsmysl té věty. "Ne! Ne, tak jsem to nemyslela," vyhrkla jsem rychle a zase sklopila obličej, když se mi do očí zaklesly ty jeho a propalovaly mi do hlavy díru. "Nebojím se tebe nebo něčeho, co by se mi s tebou mohlo stát. Já," zadrhla jsem se, ale pak jsem si dodala odvahu. Tohle snese. "Bojím se, že prostě ztratím všechno, co jsem měla, než jsem potkala tebe. Mámu, Phila, Charlieho. Ale toho jsem už samozřejmě ztratila. takže je aspoň o starost míň," pronesla jsem sarkasticky a sebevědoměji, než jak jsem se v tu chvíli cítila. "Bojím se, že pak už mi nezbude nic ." Pak místnost naplnilo soustředěné ticho, které narušovalo jen občasné třísknutí polínek v krbu pod námi. Po celou dobu jsem statečně zadržovala slzy. Ale teď, když mě Edward evidentně nevnímal, jsem je zase nechala přetéct a kochala se jejich . Kanuly nejdřív pomalu, jako by se bály, že je hned zamáčknu zpět. Ale když se tak nestalo, vesele se mi rozběhly po tvářích a barvily mi oči doruda jako angorskému králíkovi. Tedy, aspoň jsem si myslela, že mě Edward nevnímá.
"Prosím, nebreč," zašeptal najednou tak potichu, že jsem ho skoro neslyšela, a přitiskl si mě k sobě blíž. I když prosil, slzám to bylo jedno. Dál mi stékaly do vlasů a po krku.
"Prosím, nebreč," opakoval naléhavě a slíbával mi mokré známky smutku z obličeje. Jakmile se mě však dotkly jeho rty, slzy se spustily proudem a nedaly se zastavit. Utrápeně se na mě podíval a pak mě políbil. Něžně a krátce, ale přece se mi z toho polibku zamotaly všechny myšlenky. Ale nesvedl nic. Obličej jsem měla mokrý dál.
"Ha," zasmál se a když jsem se na něj zkoumavě koukla přes clonu z vlasů, znovu nasadil mučednický výraz.
"To já jen, že jsem se ještě nikdy nelíbal s holkou, která by při polibku brečel...


...." Snažil se uchovat si vážný výraz, ale koutky mu cukaly potlačovaným smíchem. Chvíli jsem přemýšlela. Proč se trápit, když to, co dostanu, bude mnohem víc než to, co ztratím? Vlastně není proč se teď utápět ve smutku. Zatím.

Edward se na mě pořád koukal zklamaným pohledem. Až teď mi došlo, co to vlastně řekl. Taky mě zacukaly koutky a když jsem viděla jeho vyděšený výraz, rozesmála jsem se na celé kolo. Když už měl jistotu, že se znovu nerozpláču, přidal k mému tichému smíchu ještě svůj medový a smály jsme se kánonem. Vlastně je mnohem lepší se smát, než plakat. Nikdy mě moje náhlé změny nálad nepřestanou udivovat. Že bych byla pořád v pubertě?
A pak se do uvolněné atmosféry zařízlo hlasité řinčení domovního zvonku.

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.